Pozlaceno! Juniorky mistryněmi ČR

1. SC TEMPISH VÍTKOVICE – HERBADENT FLORBAL JIŽNÍ MĚSTO 6:2

Do hry bylo nasazeno, to nejlepší co v junkách nabízí ročník 1998 a mladší. Právě pro holky tohoto vybraného ročníku se jednalo o poslední utkání v kategorii. A právě parta kolem Natky Martinákové, Terky Hanzlíkové, Terky Mikulové, Lucky Suchánkové a brankářek Miši Ranochové a Míši Hanzesové tvořily základ týmu.

Poslední utkání s Herbadentem nám příliš nevyšlo a to byl také důvod, že pražačky se tak nějak domnívaly, že by ten titul snad mohly z Ostravy odvézt, či co. No nemohly, v základní hrací době byly na 5. místě a to by nebylo úplně fér, kdyby na první dobrou vyhrály. No prostě letos to neklaplo, snad příští rok. Možná.

Jak byla atmosféra vyhecovaná, tak to taky na hřišti vypadalo. Holky si nedarovaly ani centimetr místa. Hrálo se na hraně možností těchto skoro už dospělých slečen.

První gól překvapivě dávají soupeřky, poté co se odrazí míček zpátky za obranu a zapomenutá soupeřka pohodlně otevírá skóre. Je to s podivem, ale nic to s rytířkami nedělá. Šlapou do toho, jako by se nic nestalo. Relativně brzy srovnáváme, Natka vyveze míček z obrany a v přečíslení 3 na 2 přihrává Báře Huskové, která rozvlní síťku, k radosti všech modro-bílých.

Na 2:1 zvyšuje tentokráte Eliška, neměla to lehké, měla to přes ruku, ale doťukla pohotově míček do branky, když jí geniálně přihrála Bára Husková.

Jsme v laufu a snažíme se zvýšit náskok. Další útok této lajny smrdí gólem, jenže podle hesla „nedáš/ dostaneš“ soupeřky vyhazují na střed míček, kde jejich útočnice jde do brejku a srovnává. V první třetině jsme místy byli mnohem lepším týmem, jenže ani soupeř není bezzubý. Jde se do šaten, uvidíme, jak to bude dál.

Druhá třetina začala tam, kde první skončila. Oba týmy se snažily převážit misky vah na svou stranu. A v tom se zrodil patrně rozhodující moment utkání. Eliška kouzlí z míčkem za branou a kde se vzal, tu se vzal, je míček v síti. Ruce jdou nahoru, ale jak se tam míček dostal, je nám všem záhadou.

Elišce patrně zachutnal pocit euforie při vstřelení gólu, protože brzy zkompletovala hattrick, poté co s Natkou obraly obránkyni o míček. Vedeme 4:2. To je ten stav, co jsme potřebovali. Herbadent prostě musí začít aktivně něco tvořit, otevřít obranu. Na 5:2 zvyšuje Markéta Kolářová, když si s míčkem vyjela na střed a takovou nevýraznou střelou zvyšuje. Výrazná - nevýrazná, zapadla a to se počítá. Jdeme do šatny spočinout na závěrečnou třetinu.

Třetí třetinu začínáme břevnem Elišky. Poté jsme přestáli oslabení a za chvíli zase hráli přesilovku, v obou Třetí třetinu začínáme břevnem Elišky. Poté jsme přestáli oslabení a za chvíli zase hráli přesilovku, v obou případech nám jaksi není jasné „vo co gou“. Naše hra začíná být účelová, bráníme v bloku a Herbadent musí tvořit, což zrovna není jejich silná stránka. Naše oči sledují hodiny každou chvíli, ty minuty se vlečou jako nikdy!. Ještě 10 minut, ještě 7 minut, ještě, ještě. Čtyři minuty před koncem odvolává soupeř brankářku, čehož využívá Lucka Suchánková a zvyšuje do prázdné na symbolických 6:2. Taková malá pomsta za Superfinále. No lépe to dopadnout nemohlo.

Odpočítáváme vteřiny, všichni ve stoje, tleskáme do rytmu, zpíváme vítkovický chorál a slavíme! Titul! Titul! Titul! Holky jedou tu svou – Tak jsme mistři – no a co!? Euforie je neskutečná a zbytečný z mé strany jakýkoliv textový projev. To se musí zažít, a proto to všichni děláme.

Rozdávají se medaile a vítkovický kotel skanduje „Herba-Herba-Herbadent“. I soupeřův kotel se nenechá zahanbit a při odchodu skanduje „Vítko-vi-ce“. Velmi sympatické.

A kdo za to všechno může? Trenéři, hráčky, rodiče, fandové, ti všichni mají tomto úžasném zážitku zásluhu, přesto bych si dovolil vypíchnout několik, tzv. obětavých, o něco více: