Lenka Novotná: Můj florbalový život jde hrozně rychle, důvěra trenérů mě motivuje

Ahoj Lenko, dodatečně Tě vítám ve Vítkovicích. Jak se Tvůj přesun z Židenic zrodil?
„Někdy v lednu nebo únoru mi napsal Jiří Velecký, že o mě mají Vítkovice velký zájem. Postupně jsem nad tím začala uvažovat a řešit tuto situaci jak doma, tak v klubu. Nebylo to pro mě jednoduché rozhodování, ale rodina i muj přítel mě neskutečně moc podporují. Bez nich bych nic nezvládla a moc jim za vše děkuji.“ (usmívá se)

Kdy a kde jsi vlastně s florbalem začínala?
„S florbalem jsem začinala myslím tak v devíti letech. Přivedli mě k němu kamarádi. Nedalo by se podle mě ani říct že to byl florbal, spíš to byla taková plácaná s klukama o pět roků starších a trenérem, který mluvil hrozně sprostě. (směje se) Ale chytlo mě to, a tak jsem začala chodit i do kroužku na základní škole v Pozořicích, kde to vedl učitel a zároveň i tehdejší trenér Fbc Aligators Petr Kadlec. Jednou mě vzal na jejich klubový trénink a pak jsem najednou jezdila i na zápasy. (směje se) Nevím, nějak jsem to jako malá nevnímala, bylo mi jedno proti komu hraju prostě jsem si to užívala a hnala se za vítězstvím. Pak se najednou všechno stalo hrozně rychle, první trénink s ženami první ligy v Židenicích, kde byla i současná trenérka extraligových Židenic a za pár týdnů první extraligový zápas… A hned na to Pohár České pojišťovny, kde jsem byla oslovena Tomášem Martiníkem na juniorské reprezentační soustředění. Poté přišlo první EFT, první body v reprezentačním dresu, medailové mistrovství, oslovení ze strany Vítkovic a teď jsem tu v elitním týmu, kde nastupuji každý zápas.“

Byl florbal první sport, který jsi vyzkoušela?
„Nene, to rozhodně nebyl. První byl asi fotbal, poté nějaká ta atletika a tenis, který se mi křížil s florbalovými tréninky, tak jsem nakonec dala přednost florbalu.“

Vzpomeneš si ještě na první utkání v extralize za Židenice? Jaké to bylo?
„Rozhodně vzpomenu. (směje se) Hráli jsme zrovna proti Jičinu a prohráli jsme myslím o gól. Vím, že jsem byla plná odhodlání a doteď mě mrzí že jsem při samostatném úniku podél mantinelu nedala gól, který by změnil vývoj utkání, ale teď se nad tím spíš jen směju a jsem ráda, že jsem mohla hrát.“ (usmívá se)

Kromě nejvyšší ženské soutěže jsi se zúčastnila také broznového šampionátu juniorek. Je to Tvůj dosavadní největší úspěch?
„Po florbalové stránce určitě je. Je a bylo vždycky mým snem reprezentovat naši zem a jsem šťastná, že se mi to mohlo splnit. Jen si to člověk všechno uvědomuje až tak nějak zpětně, co vlastně dokázal.“ (usmívá se)

Do Vítkovic jsi přišla zraněná a pořádně jsi se zapojila až těsně před startem sezony. Co se stalo?
„Sama nedokážu říct, co mi bylo.. Normálně jsem jezdila klasicky úmornou letní přípravu a začala jsem cítit mírný tlak v kolenu. Nebrala jsem to nikdy v potaz, protože to bylo vždycky po tréninku, tak jsem si řekla, že je to jen unavené. Nakonec jsem jela na trénink Vítek kde mi v kolenu po tréninku tak píchlo, že jsem nemohla ani sejít schody… Co nejrychleji jsem šla nejprve k naší fyzioterapeutce v Brně a pak hned k doktorovi, kde mi řekli oba to stejné a to, že mám nejspíš naprasklý meniskus a čeká mě artroskopie kolene. Před zákrokem jsem měla ještě koleno normálně zatěžovat a ještě se ukázat na kontrole, která nakonec dopadla úspěšně a artroskopie by byla zbytečná. To stejné se pak potvrdilo na magnetické resonanci a koleno je už teď, díky bohu, v pořádku. Asi to potřebovalo pauzu.“ (usmívá se)

Navzdory zranění jsi od zápasu s Plzní pevnou součástí sestavy. Čekala jsi takový vývoj?
„Já jsem asi nečekala vůbec nic. Nešla jsem sem ani s žádnými velkými osobními ambicemi, absolutně všechno beru jako skvělou nejen florbalovou zkušenost. Mohla jsem jen překvapit jak sebe, tak okolí. A to, že mi trenéři dali důvěru hrát zápas tak brzo mě jen motivuje makat dál.“

Před sezonou se Tomáš Martiník, který Tě vedl v juniorské reprezentaci, stal hlavním trenérem vítkovického ženského A-týmu. Cítila jsi to tak, že by Tvá pozice mohla posílit?
„Určitě je výhodou, že mě trenér nějakým způsobem zná, ale i tak by mi nevadilo si udělat jméno u nového trenéra, jak to měly i holky předtím, naopak by mě to ještě víc vyhecovalo.“

Kde zatím vidíš největší rozdíly mezi Vítkovicemi a Židenicemi?
„V rychlosti na míčku tak i kondičně, větší nasazení na tréninku, v koncovce i když i tak trenéři nadávají v nízkou produktivitu. (směje se) A jednoznačně v sebevědomí.. Hlava dělá hrozně moc. A už teď se těším na 3. listopadu, kdy se proti sobě s Židenicemi utkáme.“

Jaké máš ambice s Vítkovicemi?
„Můj další velký florbalový sen je zahrát si Superfinále. Tak uvidíme…“