Rok 2018 byl pro Vítkovice velmi úspěšný, říká Tomáš Krásný

30. prosince 2018, Redakce

Přinášíme tradiční vánoční hodnocení uplynulého roku od Tomáše Krásného

Pane předsedo, pomalu končí rok 2018, jak jej obecně hodnotíte?
„Z mého pohledu to byl nejlepší rok v životě, protože se nám narodil Vašíček, který nám dělá doma každý den velkou radost. Takže, i kdyby kluci i holky v tomto roce spadli, byl by to pořád nejlepší rok v mém životě. Ale teď vážněji. Z pohledu klubu to byl velmi úspěšný rok. Naše elitní týmy byly ve všech 4 velkých finále, v reprezentaci se proháněli 3 naši reprezentanti. K úplné spokojenosti mi schází lepší výsledky u juniorů.“

Začátek byl povedený nadmíru, v Mostě se povedlo získat pohárový double, což z Vítkovic dělá první oddíl, kterému se to povedlo od roku 2005. Pohár bývá podceňovaný, jak to vidíte Vy?
Nebudu lhát, že i my nemáme pohár v nějakých sezonních prioritách. Nicméně když už se do něj přihlásíme, chceme ho vždy vyhrát. Finále je poslední roky v přímém přenosu v televizi, takže účast v něm je i skvělá příležitost prezentovat naši práci v klubu a vlastně klub jako takový včetně našich partnerů. Hlavně z tohoto důvodu mě mrzí prohra kluků na hřišti FBC ve čtvrtfinále poháru, protože i letos by to finále bylo „hratelné.“

Když jsme u pohárové soutěže, tak proč se jí vlastně ženy pravidelně každý druhý rok neúčastní?
Vnímáme potřebu Českého florbalu, aby pohár vyhrál i někdo jiný J Když mám ale odpovědět vážně, tak prostě musí pohár trenérskému týmu zapadat do sezonních plánů. Nechci mluvit za něj, ale mám pocit, že letos příliš nezapadal. Holky hrají již za pár dní Champions Cup a taky si myslím, že trenéři měli z této sezony respekt i z toho důvodu, že se před sezonou vytvořil v podstatě nový tým, po mnoha odchodech.“

Další na řadě bylo play off. Jak jste prožíval už čtvrtfinálovou sérii s Tatranem?
To byla úžasná série. Hráči Tatranu si zaslouží velký respekt, jak nás z pozice outsidera dokázali potrápit a současně skvěle připravit na další boje v play off.“

Ženám se nakonec povedlo získat titul a jejich tak trochu „Dream Team“, tak splnil svou misi, když prakticky vyhrál, co bylo možné. Muži naopak padli proti Mladé Boleslavi. Jak hodnotíte první Superfinále v Ostravě?
„Mohla to být pohádka s dvojitou zlatou tečkou. Pohádka to byla, protože před sezonou by si málokdo troufnul říci, že budeme mít oba týmy v superfinále. S trochou nadsázky lze říci, že jsme Českému florbalu zachránili projekt Superfinále v Ostravě. K úplné dokonalosti chybělo opravdu málo. Mužské Superfinále ale z určité části patřilo dvěma velkým hráčům a nás „Vítkovičáky“ může těšit, že jsou oba naši odchovanci. Byť musím přiznat, že jsem stále zklamaný, že se Martin Tokoš rozhodl na poslední chvíli odejít. K sportovnímu životu tyhle věci ale patří. Nemohu si ale odpustit poznámku, že u nás by mu bylo lépe…“

Prakticky po skončení Superfinále ale začala ta nejtěžší práce. Dovolím si říct, že se prakticky znovu musel postavit ženský extraligový tým. Byl jste od začátku optimista, že se povede udržet laťku, kterou parta okolo kapitánky Denisy Ferenčíkové nastavila velmi vysoko?
„Je pravda, že jsem celé léto kolem sebe poslouchal „sýčkování“, jak to bude těžké apod. Já jsem ale ze své práce zvyklý, že nic není lehké a nic se prostě nestane jen tak. Já ale věřil tomu, že základ týmu je dobrý. Velmi pomohlo, že Tomáš Martiník svou skvělou prací vychoval novou generaci hráček, také to, že Vítkovice jsou už v ženském florbalu pojem, takže není úplně složité oslovit nové hráčky, které chtějí přijmout výzvu hrát za náš klub. Jsme také schopni holkám vytvořit podmínky na té nejvyšší úrovni, možná nejlepší v celé soutěži. Nesmím také zapomenout na skvělý „čich“ Jirky Veleckého na nové hráčky třeba z nižších soutěží, a výbornou přesvědčovací schopnost Dušana Dudeška. Takže když to shrnu, já fakt byl optimista, že tým bude dobrý, ale věděl jsem, že to bude přes léto velká fuška pro nás všechny.“

Měnil se také hlavní trenér, možná poněkud překvapivě skončil Richard Urban. Chcete to rozvést?
„Už jsem se k tomu částečně vyjádřil před sezonou. Měnit trenéra po mistrovské sezoně, to vždy vyvolává otázky. Nicméně, Petri Kettunen také skončil u Finů poté, kdy se s nimi stal mistrem světa. Takže je vidět, že i takové věci se ve florbale dějí. Klíč ke všemu je ale především v tom, že Richarda florbal neživí a ve svém zaměstnání se mu zvýšilo pracovní vytížení. Vzhledem k tomu, že se tvořil nový tým, cítili jsme, že nemůžeme jít do provizoria, ale chtěli jsme, aby se trenér nově rodícímu týmu věnoval pokud možno maximálně. Tohle Richard garantovat nemohl. Když jsme tedy zvážili, jak by jeho režim mohl fungovat, dále jaká byla situace v týmu a že určité komplikace se v tomto směru objevily již v mistrovské sezoně, rozhodli jsme se jít po vzájemné dohodě jinou cestou.“

Jak se změnila pozice klubu, když najednou musel shánět hráčky, kterým zřejmě nemohl garantovat takové tabulkové postavení, jako v několika minulých letech?
„Ale já jím ho garantovat mohl a jak je vidět, garantoval jsem je správně. Tvrdím jednu věc. Když je v týmu zdravé jádro, kvalitně fungující zázemí, tak takový exodus nemůže pohnout s ambicemi a sebevědomím týmu. Při těch odchodech hodně lidí zapomnělo, že u nás zůstaly hráčky top mezinárodní úrovně. Základem bylo, že jsme měli kostru týmu. Zůstala jednička Nikola Příleská, slovenské reprezentantky Alžběta Ďuríková a Zuzana Šponiarová, česká reprezentantka Veronika Enenkelová, polská reprezentantka Justyna Krzywak a pak také naše šikovné mladé juniorské reprezentantky Barbora Husková a Eliška Planková. Také jsme měli kupu hráček po hostováních v jiných extraligových klubech, kde se mezitím vyhrály a nyní jsme to mohli zúročit.“

U mužů byla situace poněkud klidnější, podařilo se udržet klíčové opory. Ceníte si toho, že ačkoliv by třeba mohli hrát za o něco lepších podmínek jinde, tak zůstávají na Dubině?
„Musím Vás trochu poopravit, že je někdo schopen nabídnout příliš lepší podmínky než, ty, které u nás mají klíčoví hráči. Ano, je jasné, že náš region má určité handicapy oproti jiným regionům a v tomto směru skutečně nemůžeme úplně konkurovat. Cením si ale hlavně toho, že všichni ti, o kterých se vždy píšou „zaručené“ informace, že jsou na odchodu, se rozhodli zůstat ne především kvůli podmínkám, ale z důvodu, že chtějí hrát za Vítkovice. Snad nejvíce si v tomto směru cením přístupu Lukáše Řezaniny. Nebudu to rozvádět, ale on dobře ví, o čem mluvím.“

Myslím si, že postavení obou elitních týmů je zatím nad plán: muži jsou v tabulce Superligy druzí, o tři body za Mladou Boleslaví, ženy pak mají stejně bodů jako vedoucí Chodov a druhý vzájemný zápas před sebou. Jste spokojen?
Jistě. Zajíce ale budeme počítat až po honu. Teď je to jen objektivní fakt, který ale nemusí nic znamenat.“

Co podle Vás stojí za tím, že se zatím nenaplnily určité předpoklady, že hlavní slovo v ženské nejvyšší soutěži převezmou celky Chodova a Ostravy a Vítkovice s Ivanti Tigers jsou schopny konkurovat a v případě Vítkovic také nyní bojovat o první příčku?
Protože to byly předpoklady, které prostě nebyly postavené na úplně komplexním hodnocení, ale pouze na papírovém postavení z hlediska jmen na soupisce. To ale není vše, tohle vám výsledky nezaručí. Myslím, že už to i jinde pomalu zjišťují. Ano i pro mě je jistým překvapením, že Chodov má stejně bodů jako my a že FBC Ostrava je daleko za námi. Ale jak už jsem říkal, tohle vůbec nemusí nic znamenat. Nebudeme si ale nic nalhávat. Šanci se pořádně nadechnout a holkám, ať už nováčkům, či v nových rolích, se rozkoukat, pomohla velmi nízká kvalita ženské soutěže. Nechci nikoho snižovat, neboť všechny účastnice mají můj velký respekt, co jsou mnohdy tomuto sportu ochotny obětovat. Nicméně již několik let upozorňujeme za náš klub, že liga je slabá, dostatečně hráčky nepřipravuje na mezinárodní scénu a mnohdy holky už ani nebaví ji hrát. Poslední dobou jsem zaznamenal zajímavou diskuzi na téma Jičín. I já jsem rád, že za Jičín hrají skvělé hráčky jako Anet Jarolímová nebo Gabriela Žůrková. Ostatně já jsem velkým fanouškem hry Anet. Tristní na tom je, že se Anet vrátí snad po 3 letech a vede bodování soutěže, a co jsem slyšel, rozhodně se v Jičíně netrénuje 4x týdně. Je to skvělý příběh pro media, ale pro nás, kdo tu soutěž musíme hrát, to je i velké varování. Před 2 lety jsem za náš klub předložil konkrétní návrhy na změnu této soutěže. Bohužel zcela bez úspěchu. Nic se nezměnilo, soutěž stále hraje 12 týmu, stále je většina výsledku zápasu dopředu předvídatelná, stále je top 4 herně odskočená. A nechoďte na mě s argumenty, že se liga vyrovnává. Tohle není měřítko kvality. Vyrovnává se jedině tím, že padá její úroveň, nikoliv, že by se zvedala. V práci se musím každý rok potýkat se stále větší konkurencí a vím, že mne to posouvá dále. Proto nerozumím, proč se florbal větší a kvalitnější konkurenci brání. V čem je problém zúžit soutěž a zkvalitnit tak první ligu? Přitom ta top 4 nehraje horší florbal než top 4 ve Švýcarsku nebo Finsku. Naše holky potřebují hrát více těžkých zápasů, aby se kvalitativně mohly posouvat dále. Se soutěží se musí prostě něco stát. Hráčky jsou tu kvalitní, a musíme jim pomoci, aby neměly důvod odcházet za dobrodružstvím do zahraničí. I zde je dokážeme i teď připravit na mezinárodní konkurenci, což doufám prokážeme už za pár dní.

Podstatnou kapitolou končícího roku byl také mužský domácí světový šampionát. Vím o Vás, že jste se byl osobně podívat v Praze. Jak na Vás působil?
„Podívat jsem se byl na úvodní zápasy, pak jsem již neměl tolik času. Vše jsem ale sledoval v televizi. Pořadatelé si zaslouží maximální kredit za organizaci a krásné prostředí 02 arény. Ukázalo se, že Češi jsou skvělí organizátoři a pořadatelé. Když odmyslím špatné sportovní výkony našeho národního týmu, tak můj dojem kazí zbytečné adorování překonání diváckého rekordu. Absolutně jsem nechápal, proč v zápase s Lotyši, když zbývaly snad poslední 3 minuty do konce zápasu a kluci v podstatě bojovali o „bytí a nebytí“ na kostce svítí údaj, že je už 40% rekordu překonáno a hlasatel křičí, děkujeme. To si pak člověk řekne, o co nám vlastně v tom sportu jde? Ale nechci být příliš negativní. Úžasným sportovním zážitkem bylo semifinále mezi Švédy a Švýcary. Moc se mi také líbilo, jak ten zápas odpískali finští rozhodčí. Jejích laťka a celkový přístup k zápasu je dobrý námět pro odbornou diskuzi. Přál bych si, aby jednou takto mohli pískat i naši rozhodčí. K tomu je ale potřeba ještě nějaký ten kus cesty, který musíme všichni v česku ve florbale ujít.“

Konečné čtvrté místo hodnotíte jako reálný stav českého florbalu nebo měl tým navíc?
„Myslím, že je to reálný stav českého florbalu. Ale není to nic, co bychom měli brát nějak tragicky. Prostě to hrajeme 25 let. To je pořád málo. Koukněte se třeba na hokej a Švýcarsko. Ti se také netají tím, že se chtějí dostat do úplně nejužší světové špičky. Někdy na konci 90. let se rozhodli své úsilí zintenzivnit. Doteď ale nebyli schopni nic velkého vyhrát. Pokud si dobře pamatuji, tak byli dvakrát ve finále mistrovství světa. Jsou schopni porazit velké týmy, ale ne nad nimi pravidelně vyhrávat. V takové pozici jsme my i v tom florbale. Máme to ulehčené akorát o to, že ta florbalové špička je užší. Takže já bych nezoufal, že jsme čtvrtí, netlačil bych ad hoc před každým MS „na pilu“, aby to cinklo, ale snažil bych se dělat vše pro to, abychom mohli mít z výkonu dobrý pocit a současně dělat vše pro to, abychom např. za 20-30 let byli nejlepší. Podle mě to prostě nejde příliš urychlit, už jenom protože ty, které chceme dohnat, také nestojí na místě.“

Spolu se čtvrtým místem, které je sportovním neúspěchem, se začala řešit také budoucnost hlavního trenéra Kettunena. Nelze si nevšimnout, že minimálně ve fanouškovských poznámkách se objevuje jméno Pavla Bruse. Myslíte si, že by mu případný odchod k reprezentaci mužů prospěl?
Jestli by mu prospěl, to je spíš otázka na něho. Jsem si ale jist, že by neprospěl našemu klubu. Možná se mnou někteří kolegové z florbalu nebudou souhlasit, ale vždy budu upřednostňovat zájmy klubu nad všemi ostatními zájmy, tedy i zájmy národního týmu. Spousta věci se dá dělat tak, aby tyto zájmy byly ve shodě, ale spousta věcí nikoliv. Mým cíle tedy je, aby se Pavel v rámci podmínek, které jsme mu jako klub vytvořili, věnoval klubu. Dokážu si představit model, který praktikuje např. Hockey Canada, která na mistrovství světa či dříve olympijský turnaj osloví klubového trenéra. Ten je však s týmem jen po dobu této akce, rozhodně ne v průběhu sezony.“

Jak by tuto hypotetickou situaci zvládly Vítkovice?
„Tuto situaci bychom zvládli, ale skutečně si nedokážu představit, že by Pavel Brus trénoval Vítkovice a současně měl významnou a zásadní roli u kteréhokoliv národního týmu, protože by to vždy kolidovalo se zájmy klubu. V této souvislosti musím zmínit, že nejsem ani nijak nadšený z toho, že náš trenér žen je současně u reprezentace juniorek. Zde však musím brát situaci zcela pokorně, protože Tomáš byl dříve trenérem juniorek, než se stal trenérem našich žen.“

V netradičním termínu se uskuteční také Champions Cup 2019, který se formou Final Four uskuteční ve švédském Gävle. Těšíte se? Jaké máte ambice?
„Těšíme. A pokud jde o ambice, myslím, že si můžeme dovolit pomýšlet na účast ve finále.“

Členem výpravy bude také starosta obvodu Ostrava-Jih a zastupitel Martin Bednář. Je to důkaz toho, že spolupráce s městem funguje? Máte nějaké společné plány?
Takhle bych to úplně nespojoval, resp. to, že pan starosta jede, není důkazem toho, že spolupráce funguje, ale toho, že pan starosta se stal za poslední 4 roky naším fanouškem a jako fanoušek do Švédska s námi letí. Velmi mne ale potěšila jeho upřímná radost, když jsme mu možnost letět s námi nabídli. Pokud jde o spolupráci s obvodem Ostrava-Jih, tak je velmi dobrá. Obě strany si moc dobře uvědomují, že náš klub se stal již nedílnou součástí sportovního života v tomto obvodě. Pro obě strany je to ale také velký závazek. Pro nás to znamená dobře obvod a vlastně i město reprezentovat a pro municipalitu pak povinnost nám v tom pomoci. Obojí jde takříkajíc ruku v ruce. Takže na dálku moc děkuji za podporu pana starosty, obvodu, který reprezentuje, ale také celému městu Ostrava.“

Pojďme se zaměřit také na mládež. Jaká je aktuální situace v mládeži Vítkovic?
„Nechci, aby to znělo jako nějaká diplomatická fráze, ale oproti loňsku se opět podařilo věci posunout k lepšímu. Velký dík v tomto směru patří mým kolegům ve správní radě Radimovi Sedlákovi a nově Jaromírovi Veselému. Radim již druhým rokem koordinuje činnost mládežnických trenérů, mluví s nimi, zjišťuje, co potřebují a dává nám tím důležitou zpětnou vazbu. Letos mu začal pomáhat i Jaromír a i díky jeho pomoci se nám daří trenérsky mládež zajistit. Stále ale platí, že je velký prostor pro zlepšení. Nic ale nejde ihned. Vše vyžaduje svůj čas, např. i na to poznat a zjistit, že některé věci, které se v minulosti udělaly, prostě nefungují a fungovat nemohou. I omyly se člověk učí. V zásadě ale mohu konstatovat, že o naší mládež je dobře postaráno. Jelikož jsem již také rodič, tak si můžu dovolit konstatování, že pro mě jako rodiče je nejdůležitější, aby to děti bavilo a vracely se z tréninku spokojení a těšily se na další. V okamžiku, kdy tohle nebudeme schopni dětem a rodičům zaručit, musíme si říci, že něco neděláme dobře. Výsledky v soutěžích jsou v tomto směru na vedlejší koleji. Byť si tedy uvědomuji, že nelze situaci v mládeži nazvat dokonalou, tak budu vždy práci svých kolegů hájit a budu připraven se za ni postavit. To, že klub funguje, tak jak funguje, ale není automatické. Děje se tak díky mnohdy neviditelné práci mých kolegů. Rád bych ji tedy poděkoval, protože pro klub, který mám hluboko ve svém srdci, dělají nenahraditelnou práci. Jedná se o všechny mládežnické trenéry a trenérky, všechny pořadatele. Ostatní se snad neurazí, ale jmenovitě bych pak rád poděkoval lidem jako jsou Romana Frömmelová, naše hlavní pořadatelka, Jiří Frömmel, vedoucí mužstva mužů, Jiří Gurkovský, předseda kontrolní komise, mládežnický trenér a naše interní obchodní inspekce 😊, Tomáš Veltšmíd, vedoucí mužstva mužů a člověk, připraven pomoci kdykoliv a čímkoliv, Tomáš Martiník, trenér žen, šéftrenér ženské složky, člen kontrolní komise, Dušan Dudešek, asistent trenéra žen a equipment manager žen, Pavel Brus, trenér mužů, všem kolegům ze správní rady. Je mi ctí s nimi pracovat a sdílet s ním radost z úspěchů i smutek ze sportovních porážek.“

Tradiční sporty jako fotbal nebo hokej, nejnověji se pak přihlásil tenis, si stěžují, že jim florbal bere děti. Je to něco, co se projevuje také ve Vítkovicích?
Tohle neumím statisticky posoudit. Nemyslím si ale, že by florbal bral ostatním sportům děti. Dokonce si nemyslím, že by si to ve skutečnosti mysleli i představitelé jiných sportů. Těm spíše mnohdy vadí způsob, jakým se florbal prezentuje dovnitř i navenek a pro zjednodušení pak dají florbalu určitou nálepku, nebo použijí nějakou mediální zkratku.“

„Všem přeji skvělý a úspěšný příští rok.“