Klíčem k úspěchu je pochopit, co se s tělem děje během a po tréninku, říká kondiční trenér Filip Saidl. O svých svěřenkyních tvrdí, že jsou výjimečné

Filipe, už třetí sezonu působíš u vítkovických žen. Jak jsi se k pozici jejich kondičního trenéra dostal?
„Poprvé jsem s týmem pracoval v zimní přípravě 2016, kdy ke mně chodily do fitness centra na kruhové tréninky. Prakticky ihned poté jsem dostal nabídku přidat se k týmu na letní přípravu a už si mě nechali.“

Není přitom tajemstvím, že se primárně věnuješ bojovým sportům, konkrétně karate. Jak Tě tedy napadl florbal?
„Jsem zvláštní kombinací. Můj životní sport je karate, živí mě však fotbal a florbal. Ve všech třech sportech, ve kterých působím, se pohybuji ve špičkových týmech, které vyčleňují dostatek prostoru pro kondiční trénink. A to je má práce.“

Mohl bys sesumírovat svou kariéru v karate?
„Začal jsem v devíti letech. V kategoriích žáků jsem sbíral medaile hlavně na turnajích v Česku a u naších sousedů. V dorosteneckém věku se mi podařilo dostat do výběru reprezentace České republiky. Česko jsem pak měl možnost reprezentovat na několika Světových i Evropských pohárech v různých organizacích. V roce 2009 přišla výhra na Světovém poháru ve Švédsku, rok předtím medaile z evropského poháru a o pár let později bronz na Akademickém mistroství světa. Poslední Mistroství světa, na kterém jsem soutěžil, bylo v roce 2014 v kategorii týmů. Poté jsem cítil, že chci zůstat ve vrcholovém sportu, ale zároveň chci rozvíjet profesní kariéru.“

Bojové sporty jsou známy tím, že si bojovníci projevují velký respekt. Typickým příkladem je MMA, kde sice na jednu stranu před zápasem funguje „trash talk“, ale zároveň si po boji oba fighteři vyjádří respekt. Snažíš se na své svěřence přenést také to, aby vždy respektovali svého soupeře?
„Jednoznačně. Naučilo mě to karate, které má hlubokou filosofii. Na rozdíl od většiny komerčních MMA zápasníků, my respekt projevujeme i před zápasem, na trénincích a snažíme se ho přenášet do běžného života v každodenních situacích. Sport nás má naučit, abychom si věřili, ale nebyli namyšlení, abychom byli pokorní, ale nebyli zbytečně skromní a mezi tím je někdy sakra tenká hranice.“

Kondiční příprava je dnes nedílnou součástí přípravy sportovce, potažmo sportovních kolektivů. Má příprava bojovníků karate a florbalistek nějaké společné znaky, ze kterých se dá vycházet?
„Ano, má. Naše těla fungují stejně. Klíčem k úspěchu je pochopit, co se s nimi během a po tréninku děje. Jedna stránka jsou cviky. Ta druhá je, jak vymyslet, aby měl trénink hlavu a patu. Aby zapadal do koncepce a mikrocyklu. Jak to vymyslet, aby to hráčky bavilo a zároveň v tom viděly smysl. Kdo z trenérů tyto otázky vyřeší, vyhrává zlatého bludišťáka.“

Na druhou stranu je logické, že každý sport má dle svého zaměření kondiční přípravu trochu odlišnou. Ty jsi florbal nikdy vrcholově nehrál, potřeboval jsi tedy k tomu, aby byla navržená příprava co nejefektivnější například konzultace s trenéry?
„Letos byla naše letní příprava jiná. Já dostal od trenérů plnou důvěru a revolučním způsobem jsme změnili celý systém přípravy.

Know how prozrazovat nebudu, ale princip spočíval v pestrosti přípravy, přenesení zodpovědnosti na samotné hráčky a dopředu domluvených pravidlech. Holky se bily na tatami při úpolových trénincích, zvedaly osy na vzpěračských trénincích, běhaly, makaly. Já po nich požadoval odtrénovat kvanta těžkých tréninků, za to jsem jim slíbil, že udělám vše proto, aby je to bavilo a aby se zlepšily. Plácli jsme si. Výsledky testování nám pak ukázaly, že většina hráček byla na konci přípravy v životní formě.“

Kromě kondiční přípravy se je vidět a slyšet, že působíš také jako obrovský motivátor. Je to pozice, která Ti vyhovuje?
„Tak, jako je potřeba věnovat pozornost kondici, stejně důležitá je i mentální stránka. Moje práce začíná už dlouho před výkonem, kdy probíhají různé meetingy, předzápasové aktivity a rozcvičky. Já v nich předávám energií a užívám si to.“

Všeobecně se také ví, že maséři, fyzioterapeuti a kondiční trenéři často působí jako takové „vrby“ v celém týmu. Je podle Tebe důvěra mezi hráčkou, obecně sportovcem, a členem realizačního týmu, základní vlastností, kterou musíš mít?
„V našem realizačním týmu funguju jako most mezi trenéry a hráčkami. Mám s nimi specifický vztah. Na nic si nehraju, jsem přirozený, stejně tak ony. Ony se mi smějou, že jsem vždycky červený, já se jim třeba směju, že neumí dřep. Na trénincích pak makáme. Jak říkám, je to specifické a nikdo z venku by to asi nepochopil. Ale jsme to my.“

Podobně jako Ondřej Jelínek, také Ty jsi zamířil do ostravského Baníku, navrch jsi také u florbalové reprezentace juniorek. Jak to vše stíháš skloubit ještě s karate?
„Snažím se pracovat co nejefektivněji. Fyzický být jen na těch zápasech, kde mě nutně potřebují.“

S hráčkami Vítkovic můžeš pracovat prakticky na denní bázi, reprezentace juniorek má srazy a herní akce jen jednou za určitou dobu. Vždy mě zajímalo to, co všechno může kondiční trenér ovlivnit během krátké akce, jako například právě skončeném EuroFloorball Tour?
„Moje role v reprezentaci má několik částí. Jako kondiční trenér hráčkám podávám pomocnou ruku. Ony na sobě pracují ve svých klubech, se svými kondičními trenéry, do jejich práce se nepletu. Nicméně ony ví, že se na mne mohou obrátit, když chtějí tréninkový program. Pravidelně probíhá testování, které spolu konzultujeme. Na samotných akcích to jsou pak předzápasové aktivity, rozcvičení, ranní výběhy, večerní protahování a tak dále. Ovlivnit můžeme chuť hráček na sobě pracovat i po skončení reprezentační akce.“

Máš doma několik florbalových medailí, ligové tituly, bronzovou medaili z juniorského šampionátu, stříbro z Champions Cupu. Která je ta nejdůležitější?
„Za každou medailí je spousta zážitků, práce a zábavy. Každá je unikátní a pojí se se specifickými zážitky, lidmi a atmosférou. Vybrat tu nejdůležitější bych nedokázal.

Máš nějaký vzkaz pro vítkovické fanoušky?
„Mám vzkaz pro všechny. Ať nás sledují. Jsme výjimečný tým a holky mají v hlavách nastaveno, že dokáží výjimečné věci. Fanouškům samozřejmě děkujeme za podporu.“