Denisa Hyršová: Mám radost, když se mé svěřenkyně radují z gólů a výher, v ženách táhneme za jeden provaz

Deniso, Rytířky za sebou mají povedený prodloužený víkend, v rámci kterého porazily jak Chodov, tak FBC Ostrava. Panuje spokojenost?
„Spokojenost v týmu rozhodně panuje. Jednalo se o dva těžké zápasy v jednom týdnu. Do obou jsme výborně vstoupily a po dvou třetinách jsme už každá jedna tušila, že úspěch je blízko. Fungovaly jsme jako tým, dokázaly jsme se povzbuzovat a zápasy si všechny užít.“

Navzdory letním odchodům Michaely Šponiarové nebo Liny Hägg tak tým ukázal, že je velmi silný. V čem si myslíš, že tkví jeho největší síla?
„Na začátku sezony se vědělo, že po odchodu velkých jmen tým nebude tak silný jako minulý rok. Do kádru přišly nové hráčky a prostor dostaly šikovné juniorky. Docházelo k novým spojením a hledání nových lajn. Začátek trochu pokulhával, ale postupně se v lajnách sehráváme a začínáme fungovat. Za největší sílu bych tedy vybrala týmovost a morálku. I přes změny v týmu dokážeme táhnout za jeden provaz a semknout se jako jeden tým.“

Sama jsi jednou z těch hráček, které v nové sezoně získaly stabilní místo v sestavě. Projevuje se například na sebedůvěře, že jsi členkou startovací patnáctky hráček?
„Určitě to nějaký význam má. Pro každého hráče je lepší jít do začátku zápasu s tím, že hrajete v základu než čekat v průběhu, jestli naskočíte nebo ne.“

Pojďme nyní k jednotlivým zápasům. Proti Chodovu jste se představily po čtyřech měsících, po Superfinále, které se – navzdory titulu - herně Vítkovicím příliš nepovedlo. Bereš to tak, že jste vysokým vítězstvím tak trochu napravily dojem?
„Od začátku zápasu jsme šly s tím, že nechceme, aby se opakoval průběh Superfinále. Každá hráčka chtěla ukázat, že jsme v červnu nezahrály dobrý zápas a poučily se ze svých chyb. Od úvodu jsme byly o krok napřed. Ve druhé třetině jsme dokázaly odskočit a zápas držet pod kontrolou. Takže ano, úkol, který jsme si daly jsme splnily a výsledek hovoří o tom, že jsme dojem ze Superfinále napravily.“

Proti FBC jste vlastně rozhodly silným nástupem do zápasu, který je pro Vítkovice posledních dvou sezon typický. Je to něco, na co se cíleně soustředíte?
„Neřekla bych, že se na to soustředíme. Každý zápas chceme začít co nejlépe. V některých to jde, v některých to nevychází. Ze začátku sezony jsme neměly úplně ideální starty a trápily jsme se i se slabšími soupeři. Je to jenom o tom srovnat si to v hlavě a na stav se nedívat. Každá hráčka v týmu totiž ví, že máme natolik silný tým, že i když se nám začátek zápasu nepovede, dokážeme ho nakonec urvat v náš prospěch.“

Do Vítkovic jsi přišla v roce 2012 a nikdy nepůsobila jinde. Vzpomeneš si ještě, co Tě tehdy na Dubinu přivedlo?
„Před florbalem jsem dělala závodně jachting. Okolo mých dvanácti let mě tento sport nebavil už tolik, jak bych čekala. S florbalem jsem začala na základní škole. Na Dubinu jsem se dostala spíše náhodou než úmyslně. Sousedův syn hrával florbal v Domě dětí a mládeže, a tak mě tam mamka také přihlásila. Po čase se tam ale florbal přestal hrát a jediná možnost pokračovat byla ve Vítkovicích. No, a tak tady od té doby jsem.“ (směje se)

Ve Vítkovicích působíš také jako trenérka mládeže. Jak bys sama sebe z trenérského pohledu popsala?
„Tahle otázka by měla být směřována spíš na moje mladší žačky, sama to asi nedokážu říct. Na trénincích se jim snažím předat vše, co jsem za dobu ve Vítkovicích nasbírala a stále sbírám. Radost pro mě poté je, když se holky radují z gólů a vyhraných utkání.“