Tomáš Martiník: Chceme posunout práci s juniorkami zase o kousek dál

22. května 2014, CD

Charismatický kouč se přesouvá na příští sezonu k juniorkám. S A-týmem se loučí na vrcholu.

Po dlouhých a úspěšných letech se loučíš s A-týmem žen, dá se říci na vrcholu. Jaké jsou důvody tvého rozhodnutí?
Ano, je pravdou, že jsem u A-týmu po sezóně skončil a že je to, jak říkáš "na vrcholu", je jen moc a moc dobře. Toto rozhodnutí ve mně uzrálo už v průběhu sezóny, takže zisk mistrovského titulu byl tím nejlepším možným vyvrcholením mého účinkování u ženského áčka. Celých 5 let co jsem byl s Jirkou a posléze i s Dušanem u toho, jsme tam směřovali naše myšlenky, byl to náš vyřčený cíl a nutno přiznat, že co a hlavně jak se té slavné neděle událo, ve mně zůstane určitě navždy. Ptáš-li se na důvody mého konce, tak řekněme, že jsem za poslední dobu získal pocit, že už to nejsem já. Začal jsem si být sám sobě protivný v tom, jakým způsobem jsem u týmu fungoval. Snažím se vždycky dělat věci pořádně a tady, ať jsem se k tomu nutil sebevíc, už to nebylo ono. Vytratila se ona potřebná jiskra a vzájemná inspirace ve vztahu hráčky x trenér. Cítil jsem, že je čas si od sebe odpočinout a věřím, že toto řešení pomůže všem.


Medaile Tomáše Martiníka

Ženy, trenér

1x zlato, 2x stříbro, 5x bronz

Ženy B, trenér

6x 1.místo

Muži, hráč

3x zlato, 1x stříbro, 4x bronz

Veteráni, hráč

2x zlato, 1x stříbro, 1x bronz

Ještě jeden stupínek nad výhrou v Superfinále tu ještě je. Pohár mistrů, který si vítkovické ženy zahrají poprvé v historii. Je tohle velkým lákadlem přeci jen ještě zůstat?

Pohár mistrů je opravdu silné lákadlo, jak pro hráčky, tak i pro trenéry. Jak už jsem uvedl, skončit jsem se rozhodl už v průběhu sezóny, takže to, jak nakonec sezóna dopadne, jsem tušit nemohl. Zisk titulu a následná možnost zahrát si Pohár mistrů mé myšlenky lehce "rozpohybovalo", ale já prostě skončit potřeboval. Chtěl jsem být i férový a jen kvůli Poháru se v týmu uměle udržovat a po něm odejít, to ne.


Z vítkovického florbal ale nezmizíš. Nově budeš vést vítkovické juniorky. Pro tebe po x letech koučování žen nová pozice. Jak se na juniorky těšíš, co očekáváš?

Docela se těším, ovšem tak trochu nevím do čeho se řítím. Prakticky od začátku florbalu u nás jsem trénoval jen dospělé "baby" a teď to kolem mě hodně omládne. Beru to jako něco nového a věřím, že brzy najdeme společnou řeč. Mám chuť juniorkám vtisknout svůj pohled na florbal, předat své zkušenosti a hlavně přesvědčit je o nutnosti na sobě hodně pracovat a být při tom neustále pozitivně naladěný. Tedy jestli chtějí někdy v budoucnu hodně dokázat a zažít něco podobného, jako letos vítkovické ženy.


V čem bude podle tebe největší rozdíl kočírovat tým juniorek?

Bude potřeba více trpělivosti a neustálého přesvědčování o tom, že nic nepřijde hned a zadarmo. Jsou to ještě mladé holky, u kterých je náladovost a roztěkanost na denním pořádku. Vím o čem mluvím, doma mám v tomhle slušnou školu.
Zkusím přidat více energie do tréninků i zápasů a věřím, že nakazím holky touhou hrát hezký florbal, zlepšovat se a vyhrávat.


Už jsi to nakousl. V juniorkách tě čeká kromě nových zkušeností i tvá vlastní dcera Lucie. Jak se na sebe těšíte? Bude ti i doma říkat trenére? :)

No těšíme, uvidíme….? Upřímně, Lucka je pro trenéry docela oříšek, má svou hlavu a její živelnosti a ukecanosti je někdy nadbytek . Já ji ale znám nejvíc a vím kde je její síla a čím může být týmu prospěšná. Takže se ji budu snažit ukrotit a namotivovat, ať do toho šlápne ještě o něco více. Ona se těší a já vlastně taky.


Již několikrát zaznělo, že si s Jiřím Veleckým a Dušanem Dudeškem velmi rozumíte. Vaše spolupráce vlastně bude pokračovat i nadále, neboť z juniorky do A-týmu to není zas tak daleko. V kontaktu tedy zřejmě zůstanete, že?

S Jirkou jsme si na sebe za těch 5 let dost zvykli a určitě si spolu budeme mít co říct. A s věčně dobře naloženým Dušanem máme hodně podobný pohled nejen na trénování, ale třeba i styl humoru. Náš plán je skutečně takový, aby se ještě více propojilo trénování ženského áčka a juniorek. Chceme posunout práci s juniorkami zase o kousek dál a snažit se vychovávat z našich juniorek hráčky pro „A“ tým. Zatím se nám to nedaří úplně tak, jak bychom si představovali. A proto si myslím, že se jako trenéři žen a juniorek můžeme s Jirkou vzájemně inspirovat, pomáhat si a koordinovat takto trenérskou práci v obou týmech.


Šest let vedeš i vítkovické Hysterky, tedy ženský B-tým, se kterým jsi neskončil na jiném, než prvním místě. U Hysterek zůstaneš? Co pro tebe Hysterky znamenají?

Hysterky jsou pro mě jednoduše srdeční záležitosti. Být s nimi je pro mě relax a velká zábava. Nabíjí mě svou energií a životními zkušenostmi. Je to vesměs moje generace a u „hysterek“ se prostě řeší jiné starosti. Není to o velkém trénování, ale baví mě s nimi trávit čas. Takže, ony to sice moc dobře ví, ale: „Dámy, o mě se bát nemusíte, dokud budete schopné běhat a udržíte hokejku, jsem Váš!!!“


Jsi prakticky jediný, který s krátkými přestávkami působí na nějaké pozici ve Vítkovicích po celou dobu jejich existence, od založení v roce 1992 , tedy 22 let. Cítíš se jako praotec Vítkovic? Jak bys těch 22 let shrnul? :))

Jen pro upřesnění, nebyl jsem u zrodu klubu v roce 1992, vítkovičák jsem od ledna 1994. Ano, je pravda, že toho pamatuji hodně a nepamatuji si ještě víc. Jsem rád, že Vítkovice nejenom že stále existují, ale jsou na naprostém vrcholu florbalu u nás. Díky moc všem těm, kteří někdy před 10 lety klub zachránili před krachem nebo sloučením. Za tehdejšími problémy totiž trochu cítím vinu, v tom, že jsme to tenkrát v klubu nechali dojít až tak daleko a nijak tomu nepředešli. Mám rád klubismus a proto jsem rád, že mohu nosit modro-bílé barvy v jakékoliv pozici. „Vítkovice“ jsou pro mě asi osudné, jako malý jsem za ně hrál fotbal, 20 let ve Vítkovicích pracuji a tutéž dobu za ně potím triko ve florbalovém klubu. Takže asi tak bych to shrnul a tento rozhovor zakončil.


Díky moc za rozhovor a přeji hodně další florbalové radosti!