30 LET: Na cestu ročníků 1986 – 1990 až k bojům o nejvyšší příčky mám skvělé vzpomínky, říká Jelínek
Jan Jelínek patří k nejvýraznějším defenzivním postavám Vítkovic. A to nejen díky své statné postavě, ale především díky nesmírné kvalitě. Jednou největších fanynek celých Vítkovic navíc byla jeho maminka, která ve své době patřila k itineráři všech výjezdů. Další rozhovor u příležitosti 30 let Vítkovic tedy bude i o ní.
Honzo, patříš k nejvýraznějším členům jedné vítkovické generace. Co se Ti vybaví, když se řekne „Florbal ve Vítkovicích?“
„Vybaví se mi začátky ve vítkovické mládeži na Dopravce, skvělé bitvy o tituly v juniorech až po sezony v mužích, kteří tehdy mimochodem také ještě hráli na ISŠD Dopravní, kde jsem v kategorii mužů debutoval. Skvělé vzpomínky jsou na to, jak jsme jako takový shluk několika ročníků narození zhruba 1986 - 1990 prošli spolu přes juniory až do mužů a tam hráli o nejvyšší příčky.“
Jakého úspěchu s Vítkovicemi si nejvíce ceníš?
„Musí to být můj první titul z roku 2009 po rozhodujícím, tehdy pátém finále proti Tatranu na zimáku v Porubě. Ta atmosféra byla nezapomenutelná, pamatuji si například, že jsme s Pavlem Brusem, se kterým jsem hrál v obraně, stáli od sebe na hřišti několik metrů, a i když jsme se snažili na sebe naplno řvát, prostě jsme se v tom hluku neslyšeli… Ty emoce samozřejmě umocnilo i to, že střelcem vítězného gólu byl Dan Folta a my tehdy, pro mě poprvé, jsme konečně porazili Tatran a vyhráli titul.“
Máš zkušenosti ze zahraničí a také z Mladé Boleslavi. Co je podle Tebe specifikum Vítkovic?
„Když nad tím přemýšlím, pojmenoval bych to jako nějakou filozofii hry a styl výchovy/práce s hráči. Přestože každý z nás má nějaké nadání nebo přirozené vlohy nastavené genetikou individuálně a hráčise s časem mění, tak dlouhodobě jsou pro mě principy hry celého týmu a kolektivní styl Vítkovic i poletech pořád velmi podobné: sebevědomí ve hře, žádný alibismus, vysoké nasazení a nebát se vzítodpovědnost za situace na hřišti do svých rukou. Prostě nebát se hrát a makat! To jsou ve zkratce podle mého rysy, které jsou pro Vítkovice typické.“
Jaké bylo nastupovat proti Vítkovicím jako soupeř?
„Ze začátku to samozřejmě byl velký nezvyk, pamatuji si první zápas jako host v Ostravě. Nicméně většinou jsem tyhle pocity po prvním buly přestal vnímat a prostě chtěl vyhrát jako každý další zápas. Postupem času si na to člověk zvykne i s tím, jak se personálně obměňoval kádr ve Vítkovicích a já osobně znal méně a méně kluků, což je asi přirozené.“
Je známo, že velkou florbalovou fanynkou byla a je také tvoje matka. Utužil florbal vaše vzájemné pouto?
„Ano, postupem času se k tomu propracovala a určitě byla mou největší fanynkou :) Možná na to mělo vliv i to, že sama sportovala na nejvyšší úrovni a byl jsem od mala ke sportu vedený. Nicméně musím přiznat, že doma po zápasech jsem se vždy o florbale nebavil moc rád, takže dlouhé debaty a rozbory zápasů u nás neprobíhaly.“ (směje se)
Co bys Vítkovicím popřál do dalších let?
„Nejvyšší ligy i florbalové prostředí celkově se za posledních 30 let dost změnilo. Přeji Vítkovicím aby dokázaly naplňovat nejvyšší ambice i v příštích 30 letech, a to jak ve výchově kluků a holek, které mají rádi sport, tak v boji o tituly v nejvyšších kategoriích.“