30 LET: Náš přerod v elitní tým byla těžká, ale o to hezčí cesta, říká Kubíčková. Věděla, že na Dubině je správně

Lenko, co se Ti vybaví, když slyšíš spojení „Florbal Vítkovice?“
„Samozřejmě spousta osobních zážitků, blízkých lidí a tisíce hodin strávených na zeleném povrchu na Dubině. Obecně bych to pak ale shrnula do tří pojmů. Kvalita – málokterý klub si drží dlouhodobě laťku tak vysoko v mužích, ženách i mládeži. Tradice – konec konců proto tu děláme tenhle rozhovor. (směje se) No a pak Ostrava a její obyvatelé – místní nátura, kterou jsem musela pochopit, nářečí, které jsem se musela naučit a drsnější humor, který jsem si musela přestat brát osobně.“ (směje se)

Do Vítkovic jsi přišla ze Svitav, co Tě tehdy přesvědčilo?
„Hlavně to, že jsem pár holek z Vítkovic už trochu znala a nešla jsem tedy úplně do cizího. No a druhým důležitým faktorem byla již zmíněná samotná Ostrava. Tohle město, ač jsem ho do té doby znala jen letmo, mě k sobě prostě táhlo. A jak se ukázalo, nemohla jsem si vybrat lépe: ať už co se týče florbalových pokroků, atmosféry v klubu nebo osobního života, Ostrava byla skvělá volba.“

Známý je Tvůj rozhovor, kde jsi vtipkovala, že znáš všechny průvodčí na trase Svitavy-Ostrava-Svitavy. Jak na ty roky vzpomínáš?
„Moc ráda, byť zpětně se samozřejmě všechno jeví krásnější, než to bylo. Ve Svitavách jsem chodila do práce, takže moje vítkovické angažmá tenkrát obnášelo sprintovat odpoledne na nádraží, tři hodiny jet na Dubinu, potrénovat a pak zase spěchat na vlak, abych v jedenáct dorazila domů a ráno v šest zase vstávala do práce. A ještě perlička pro mladší generace: do roku 2008 se ve vlacích ještě mohlo kouřit, takže pokud člověk nechytil místo v nekuřáckém voze, voněl, jak když vyleze z hospody. I když to už vlastně děcka taky neznají. (směje se) Tak či tak mi to za to stálo, protože chytání jsem milovala a tady ty „nesnáze“ kolem jsem brala jako fakt, který k tomu prostě patří.“

Zažila jsi přerod z průměrného týmu ženské Extraligy na jeho elitní součást. Obecně, jaká cesta to byla?
„Těžká a tím pádem o to hezčí. Neberu díky tomu úspěch jako samozřejmost, stejně tak samotnou definici úspěchu dokážu vnímat šířeji než jen „tituly a medaile.“ Zpětně si mnohem víc vážím práce a času všech trenérů, kteří se na tomto přerodu podíleli. Vnímám také úsilí spousty hráček, které ženským áčkem za ty roky prošly, a každá svým dílem přispěla k tomu, že jsou teď Vítkovice florbalovou elitou. No a zcela jednoznačně musím vyzdvihnout své rodiče, kteří byli na každém (mnohdy hodně bolavém) kroku téhle cesty a podporovali mě, jak to jen šlo. Snad se jim to pak aspoň trochu vrátilo na zážitcích.“

Z té plejády úspěchů, jaký bys postavila nejvýše? Je to první novodobý titul nebo něco jiného?
„Rozhodně je to titul z roku 2014. Všechny ty střípky, které jsem zmiňovala výše, se poskládaly během dvou hodin do jednoho famózního zápasu. Když se na to finále podívám zpětně, vidím, že florbalově to nebyl žádný zázrak. I já chytala takovým tím starým „hurá stylem“, za který bych si teď jako trenérka vynadala. (směje se) Ale tak to holt bylo. Všechny jsme na hřišti dělaly maximum toho, co jsme tenkrát uměly a znaly. A i díky tomu je ten zážitek tak silný.“

Úplnou novinkou byl pro ženy Vítkovic tehdy Champions Cup. Hned při první účasti jste se postupně dostaly až do jeho finále. Co si myslíš, že bylo hlavní esencí úspěchu tehdejšího týmu?
„Byly jsme v laufu, vítězné Superfinále z nás vyprchávalo hodně pomalu a jeho energie se promítla právě i do Champions Cupu. Měly jsme kvalitní tým a byly jsme od trenérů florbalově velmi dobře připraveny. Takže i když to pro nás byla první mezinárodní klubová akce, dokázaly jsme tuhle nezkušenost kompenzovat a dostat se až do finále. Ještě před jeho začátkem jsme jako domácí tým donutily soupeřky ze Švédska převléct se do druhé sady dresů, kterou – jestli si dobře vzpomínám – dokonce neměly ani s sebou na hale. Sice nám to pak na hřišti vrátily i s úroky, ale stejně nás tahle vzpomínka dodnes baví.“

Postupem času se měnily nejen hráčky, ale také podmínky. Vnímala jsi v průběhu těch let, že se prostředí neustále více profesionalizuje?
„Ty změny přicházely postupně: jako hráčce se mi občas zdálo, že jdou až moc pomalu, ale zpětně myslím, že vše bylo, jak má být. Veškeré výdobytky jsme si musely vybojovat na hřišti a „profesionální“ péči jsem tedy zažila de facto až v posledních letech své kariéry. Na druhou stranu, dnes už to bez ní na té nejvyšší úrovni v podstatě nejde. A nemyslím teď to, že nafasujete hokejku a boty. Mnohem důležitější je samotné sportovní zázemí, tedy tréninkové prostory, možnost individuální kondiční přípravy a regenerace, nebo odbornost a kvalita trenérů i dalších lidí, kteří se kolem týmu pohybují. Ruku v ruce by s tím samozřejmě měla jít osobní zodpovědnost a profesionalita samotných hráček. Myslím, že zrovna ve Vítkovicích tohle funguje velmi dobře.“

Svou kariéru jsi původně ukončila v Olomouci, kde dnes působíš jako funkcionářka, jsi také u reprezentace juniorek. Jaké bylo nastoupit proti Vítkovicím jako soupeř?
„První zápas proti Vítkovicím jsem odmítla chytat. Věděla jsem, že až přijedu na Dubinu, tak mě to semele a nepodala bych dobrý výkon. Doteď se tam cítím doma. V dalších zápasech jsem pak už nastoupila, přeci jen časový odstup setřel emoce. A byť jsme obvykle odešly s náloží gólů, stejně mě to bavilo. I z pozice funkcionářky v FBS Olomouc stále ještě vnímám vzájemné zápasy jako něco speciálního. Naštěstí pro mě je pořád mezi týmy vcelku velký výkonnostní rozdíl, a tak jsem zatím nemusela řešit, komu fandit ve vypjaté koncovce.“ (směje se)

Nakonec jsi ale svou tečku napsala znovu ve Vítkovicích, nejprve v play off 2021 a následně letos na Czech Open. Je to tak, že volání Vítkovic nikdy neodmítneš?
„Hlavním faktorem je, že jsem na to zrovna měla čas. (směje se) Tyhle nabídky přišly v době, kdy jsem už nechytala a nekřížilo se to ani s jinými mými aktivitami. Zvlášť v covidové sezóně 2020/2021, kdy se nedalo dělat takřka nic, bylo tohle angažmá dvojitou výhrou. Ale je pravda, že pokud by se ozval jiný klub, asi bych to odmítla nebo přinejmenším mnohem déle zvažovala. Možnosti nastoupit za Vítkovice si pořád vážím, v tomhle se vlastně nic nezměnilo od roku 2007, kdy jsem přišla na první trénink a pocítila, že to je ono."

Co bys popřála Vítkovicím do dalších let?
„Aby jim stále zůstala osobitost, kterou mají. Některým lidem sice asi právě ona leze krkem, ale celkově hraje nejen ve prospěch Vítkovic, ale i celého českého florbalu.“