30 LET: Ženský tým? Radost ze hry, touha vyhrávat a zábava s fajn kolektivem, vzpomíná Martiníková

Ivo, jsi zakládající členkou vítkovických žen. Jak se ten nápad vlastně zrodil?
„Oslovil mě můj kamarád Marcel Pudich, že si chodí s klukama hrát do tělocvičny s hokejkama takový srandovní sportík, který se hraje ve Švédsku, a že to hrají i holky. Tak ať vezmu i nějakou kámošku, a že si půjdeme jednou týdně společně zablbnout. Tak jsem s mojí sestřenkou Radkou Ševcíkovou začaly chodit jen tak propotit trička, a že se z toho vyklube moje životní etapa, která pořád nějakým způsobem pokračuje, to mě ani ve snu nenapadlo.“

Zažila jsi v tom pravém smyslu slova pionýrské začátky florbalu. Jak na ně vzpomínáš?
„Začátky byly úžasné, dobrá parta, kupa srandy a spousta nezapomenutelných zážitků. A díky florbalu přišel i můj naprosto osudový střet s Tomem, takže vlastně se od té doby propojil i můj florbalový život s tím životním. Tréninky, výjezdy na zápasy a všechny ty zážitky kolem, to byl sport i život v jednom. A to na hodně dlouhou dobu.“

Určitým zlatým bodem je první ženský titul. Co bylo tehdy největší silou týmu?
„Tak tenhle titul mě jednoduše minul, ten jsem sledovala pouze jako divák, protože jsem v tu dobu měla malé mimčo a od florbalu jsem si musela na chvilku odskočit. Ale bylo mi jasné, že až to bude možné, a až ze mě opadnou mateřské hormony, že chci zase být u toho. Tým tehdy vedl Dan Folta a Dan Grečmal, a myslím si, že holky, co v něm tehdy hrály, byly na tu dobu TOP hráčky v republice. Síla týmu byla nejen na hřišti a v týmu jako takovém, ale prostě už holky chtěly prolomit pražskou nadvládu a ukázat, že i ony umí vyhrávat. Já se od další sezóny do týmu vrátila a nějakou dobu jsme s holkama ještě válely, ale na další titul už bohužel nedosáhly. Postupně se tým obměňoval, doplňoval mladšími, ale jádro zůstávalo, jako trenér byl u týmu i Tom, takže fajn zážitky pokračovaly.“

U florbalu jsi vlastně nepřetržitě, dlouhé roky jsi patřila také k základním stavebním kamenům "Hysterek", tedy ženského béčka. Bylo těžké nakonec přestat?
„Já jsem v roce 2004 skončila s tím, že už florbal nechám za sebou, ale po druhé mateřské pauze zase přišlo chvění rukou a nohou, chuť se hýbat. Přišel nápad se svými bývalými spoluhráčkami založit vítkovické béčko a hrát si už tak jen pro radost. Bylo nás dost a postupně jsme zjistily, že i s malýma prckama doma, se dá dělat sport, který nás moc baví a dává pocit, že to ještě nemusí končit. Strašně nás bavilo, že ač už starší dámy, tak stále jsme schopny porážet mnohem mladší týmy ve druhé lize. Ta asi osmi letá éra "Hysterek" byla naprosto fantastická a dokázala se potom přenést i do našich účastí na veteránských Prague Masters, kde těch vítězství a zlatých medailí bylo fakt hodně.

Ale každá pohádka jednou končí, a když už se v béčku začaly objevovat o polovinu mladší holky, tak jsme si řekly, že už asi opravdu nastal čas jim to žezlo předat.

Nicméně, pocit, že bych stále chtěla zažívat vítězství, radost i pocit z odběhaných tréninků se ve mě pořád držel, takže ano... přestat pro mě osobně bylo nakonec hodně těžké a smutné, ale muselo to přijít.“

Jak se díváš na progres, kterým florbal, a především pak ten ženský, obecně prošel?
„Florbal prošel neskutečným vývojem, jen koukám, jak jsou mnohé holky šikovné a co všechno na hřišti dokážou.

Přeji jim, ať je to pořád hlavně baví, tak jako nás, ale je fakt, že to mají mnohdy těžké. Já začínala ve věku zhruba 18-19 let, kdy dneska vlastně mnohé už končí. Takže vlastně ani nevím, že kdybych i já hrála už od malička, jak vlastně dlouho bych u florbalu vydržela. My jsme hrály většinou vždycky všechny, konkurence nebyla tak velká, takže žádná frustrace a zklamání z toho, že nehraju. Jen radost ze hry, touha vyhrávat a zábava s fajn kolektivem.“

Měnila bys za současné podmínky, které hráčky nejen ve Vítkovicích mají?
„Když se ptáš, jestli bych měnila za tyhle dnešní podmínky, tak vlastně nevím. Holky to sice mají dneska celkově lepší, podmínky pro trénování, servis kolem, mediální zájem a třeba i nějaké ty finanční benefity, ale zase..... hrají jenom ty nejlepší, takže každá hráčka do sebe musí hodně investovat a hodně na sobě makat. A to zase chce mít dobře nastavenou hlavu, morál, mentální sílu a taky někdy ostřejší lokty.

Osobně holkách závidím jedno, a to jaké tréninkové možnosti mají. Vždycky jsem byla, a dneska jsem snad ještě víc, tréninkový magor, co musí z každého tréninku odcházet totálně mokrý. Takže, být teď mladá, tak jedu bomby a třeba bych dokázala ještě více.“

Co bys popřála Vítkovicím do dalších let?
„Našemu vítkovickému florbalu samozřejmě přeji, ať se mu daří a jen tak dařit nepřestane!“