Šance ve Vítkovicích si moc vážím, chci být klubovou legendou, hlásí Natálie Martináková

31. ledna 2018, Michal Dannhofer

Přinášíme profilový rozhovor s mladou útočnicí vítkovického ženského týmu!

Natálie Martináková je ryzí odchovanec vítkovického florbalu, nikdy nenastoupila za jiný tým. Po rozhovorech s juniorkami a Adamem Delongem přišel čas také na ženský extraligový tým a z něj jsme jako první vybrali pro profilový rozhovor právě talentovanou útočnici, která v letošní sezoně tvoří nerozlučnou dvojici s Barborou Huskovou.

Natálie, začněme úplně od začátku. V roce 2009 jsi se rozhodla pro florbal. Byl to Tvůj první sport?
„Ahoj, zdravím všechny příznivce vítkovického florbalu! Florbal určitě nebyl můj první sport. Začínala jsem v hodně útlém věku s tenisem, pak jsem přešla k fotbalu, u kterého jsem zůstala většinu dětství, jen jsem k němu doplňkově dělala vždy nějaký jiný sport. Právě florbal byl nejprve jeden z těch sportů na odreagování od fotbalu, než mě úplně pohltil.“

Co Tě na florbale v té chvíli zaujalo?
„Hledala jsem kolektivní sport a vždycky se mi líbil hokej, takže mě florbal zaujal svou podobností. Nakonec mě začal bavit tak, že jsem nechala fotbalu a přešla naplno ke florbalu.“

Především pro fanoušky je jistě zajímavým zjištěním, že jsi nikdy nepůsobila v jiném klubu než ve Vítkovicích. Jak jsi se na Dubinu dostala? Bylo pro Tebe či pro rodiče dilema zvolit mezi Vítkovicemi, FBC nebo menším klubem?
„Vzhledem k tomu, že jsem byla na základní škole a prioritní byl pro mě stále ještě fotbal, tak jsem začala chodit do Domova dětí a mládeže naproti své školy, do kroužku florbalu, který čirou náhodou vedly Vítkovice. Tam jsem začala trénovat se staršími žačkami a dorostenkami a postupně jsem se dostala až na Dubinu.“

Pamatuješ si ještě na svůj první trénink?
„Na ten si upřímně vůbec nepamatuji. Už je to nějaký ten pátek zpět a já nejsem známá dobrou pamětí.“ (směje se)

Děti to většinou mají tak, že chtějí být novými Jágry, Rosickými, v dnešní době už možná mají za vzor třeba bratry Kohoneny. Čeho jsi chtěla dosáhnout Ty a kdo byl na začátku Tvým vzorem?
„I když už jsem změnila svůj prioritní sport na florbal, tak jsem na extraligu původně vůbec nechodila. Ani jsem o tom pořádně nic nevěděla, kádr jsem také vůbec neznala. V dnešní době už je ta situace lepší a mladé hráčky na naše zápasy chodí. Ale když jsem začala extraligu sledovat, hrozně se mi líbila Andrea Pastušková, zaujal mě její tah na bránu a přímočarost, která ji zdobí dodnes. Ale ani teď žádný doslovný vzor nemám, snažím se jít vlastní cestou a nestylizovat se do podoby žádného konkrétního hráče.“

Vzpomeneš si ještě na první ženský extraligový zápas, který jsi viděla? Napadlo Tě už tehdy, že jednou budeš součástí extraligového týmu také?
„Poprvé jsem viděla snad až play-off sezóny 2013/2014, takže jsem extraligu začala sledovat dost pozdě. Takto jsem nad tím tehdy úplně nepřemýšlela, sotva jsem byla v juniorkách. Ale chtěla jsem makat naplno a vždy předvádět své maximum, aby si mě třeba někdy v budoucnu extraligoví trenéři všimli a dali mi šanci. Určitě jsem si nemyslela, že moje cesta k extralize bude taková, jaká byla, a za všechny šance jsem moc vděčná.“

K extralize je ale dlouhá cesta, která ve Tvém případě začala ve vítkovické mládeži. Který z trenérů Tě za ty roky nejvíce ovlivnil?
„Tady musí bez váhání padnout jméno současného trenéra juniorek a lodivoda juniorské reprezentace, kterým je Tomáš Martiník. Když převzal juniorky, tak nás všechny začal formovat a vychovávat směrem k extralize. Je to fantastický trenér se spoustou zkušeností, je do toho ponořený a dává tomu všechno, co má a zná. Tady mu z mé strany patří obrovské poděkování. Nebylo - nebo možná pořád není  - lehké se mnou pracovat, byla jsem hodně impulzivní a těžká na zkrocení i vedení během zápasů, ale on to přes to všechno zvládl, dokázal mě umírnit a jen díky němu jsem teď tam, kde jsem. Doufám, že ho ještě někdy jako svého trenéra zažiji.“

Jakého mládežnického úspěchu ve vítkovickém dresu si nejvíce ceníš?
Rozhodně loňského juniorského zlata v prvním ročníku celostátní ligy juniorek. I když jsem odehrála relativně málo zápasů, protože jsem jezdila především s A-týmem žen, tak na ty těžké zápasy jsem přecházela zpět k juniorkám. Vyhrály jsme základní část a nakonec to dotáhly až ke zlatu. Finálová série s Herbadentem pro mě byla hrozně emotivní, jeden z nejlepších zážitků mé „kariéry.“

První utkání základní části v ročníku 2015/2016 není charakteristické jen tím, že Vítkovice poprvé vedla jako kapitánka Denisa Ferenčíková, ale také tím, že bylo Tvým prvním v ženské nejvyšší soutěži. Co se Ti vybaví při vzpomínce na duel s Bohemians, který jsi pomohla rozhodnout třemi asistencemi?
„Jedním slovem? Nervozita! Dostala jsem s pár dalšími juniorkami šanci předvést se a zabojovat o další působení v nejvyšší soutěži. Pro mě to byl velký den, zápas se mi povedl a s Terkou Hanzlíkovou jsme si hlasitě řekly o další šance. Ráda na ten zápas vzpomínám, byl pro nás nováčky hodně důležitý a dost možná měl velký podíl na tom, že jsem až doteď v A-týmu.“

Jako odchovanec jsi také příkladem toho, že Vítkovice, přestože přivádí – jako například dnešní kapitánku – hráčky z jiných týmů, tak šanci talentovanému mládí dají. Jak si podle Tebe šanci zasloužit?
„Makat, makat a zase makat. Nestačí jen tréninky s týmem v hale, je třeba pro to dělat více. Každý má nedostatky jinde a je třeba na nich pracovat. Další nesmírně důležitou věcí je pokora, s tou má hodně hráčů problém a ani já jsem nebyla výjimkou. Ale právě pokora a tvrdá práce vás dostanou nejdál, jak jsem sama pocítila na vlastní kůži.“

Hned ve své první sezoně jsi oslavila zisk zlaté extraligové medaile po fenomenálním výkonu Laumy Visnevske, která tehdy narychlo přišla nahradit Lenku Kubíčkovou. Jaká byla tehdy atmosféra v týmu?
„Atmosféra v týmu byla fantastická, všechny jsme táhly za jeden provaz směrem k Superfinále a titulu, měly jsme jasný cíl a šly jsme za ním jako tým. Možná právě role outsidera a to, že nám moc lidí ve finále nevěřilo, rozhodlo v náš prospěch. Co se týče cizinek, Lauma mně osobně hodně chybí, je to skvělá holka a vlastně jsme doteď v kontaktu. Doufám, že se ona i Riitta v našem týmu cítily jako doma.“

Jak vzpomínáš na své první Superfinále?
„Hodně emotivně a nervózně, věděla jsem předem, že pokud budou nájezdy, tak půjdu. No a všichni víme, jak můj slavný nájezd dopadl. (směje se) Ale celý zápas byl skvělý, spousta fanoušků jen umocňovala ten zážitek. I když nejsem fanouškem Superfinále, ale spíše příznivec finálové série, musím uznat, že to pro mě bylo úžasné.“

O rok později ale přišla dost možná největší porážka, když Vítkovice přehrál po velmi dobře takticky odehraném utkání Herbadent, dnešní Ivanti Tigers. Byl to nejtěžší moment v extraligovém týmu?
„Za nejtěžší moment považuji asi zklamání v semifinále Poháru mistryň proti Pixbu tutéž sezónu. Ale i tento moment byl velmi těžký, prohrály jsme za celou extraligovou sezónu jen jediný zápas... a poté Superfinále. Ale takový je sport, Herbadent šel do zápasu jako outsider a pomohlo mu to, stejně jako nám o rok dříve. Můžeme z této zkušenosti do budoucna těžit, ale jinak je to z našich hlav pryč. Teď cílíme na letošní domácí Superfinále a jsme odhodlány svůj loňský neúspěch napravit.“

Na druhou stranu, týden po Superfinále jsi pomohla k zisku juniorského titulu proti stejnému týmu, sama toto zlato zmiňuješ. Byla to určitá satisfakce?
„Musím říct, že ano. V juniorském týmu jsem ale byla v úplně rozdílné pozici. Na rozdíl od ženského týmu jsem byla v juniorkách lídrem, od kterého se čekalo, že zápas rozhodne a povede tým za vítězstvím. Pro nás, hráčky ročníku 1998, to byl poslední zápas v mládežnické kategorii a moc jsme si přály tu cestu ukončit zlatem. Byla to opravdu úžasná cesta, kdo si v tento finálový den našel cestu na Dopravku, nemohl litovat.“

V letošní sezoně tvoříš údernou dvojici s Barborou Huskovou. V čem tkví kouzlo vzájemné spolupráce?
„Podle mě v tom, že jsme jak na hřišti, tak mimo hřiště často spolu. Dost si rozumíme na obou frontách, ta chemie mezi námi tam prostě je a my z toho dokážeme těžit. Ona je hráč do brány a rozený střelec, což mi sedí, protože ji dokážu na hřišti najít a ona to dokáže zužitkovat. Tvoříme dynamické duo, do kterého nám výborně zapadá i Hanka Koníčková, která s námi momentálně hraje, a přináší nám do formace ty zkušenosti, které nám chybí.“

Je jednoznačným cílem v letošní sezoně zisk titulu?
„Ano, jiný cíl po loňském zklamání mít ani nemůžeme. Doufáme, že se do Superfinále probojujeme a že přijde velká spousta fanoušků, kteří nám vytvoří perfektní domácí podmínky a budou naším pověstným 6. hráčem na hřišti.“

Přišel čas na poslední otázku, která nás od letošní sezóny posune směrem k dalším letům. Kde se vidí Natálie Martináková jako florbalistka v horizontu deseti let?
„Pokud mi to zdraví aspoň trochu dovolí, vidím se stále ve Vítkovicích. Neříkám, že si nechci vyzkoušet zahraniční angažmá, to určitě v plánu mám. Ale já jsem obrovský srdcař a mým snem je být vítkovickou legendou, chtěla bych tady strávit co nejvíce času, pokud to podmínky a okolnosti dovolí.“